Poutník s koněm a psem

Jeden člověk kráčel po cestě se svým koněm a psem. Když procházeli pod rozložitým stromem, uhodil do stromu blesk, zasáhl je a všechny tři zabil. Muž ale nepochopil, že již opustil tento svět, a kráčel dál s oběma zvířaty. Mrtvým to chvíli trvá, než si uvědomí svůj nový úděl ...

Cesta do kopce byla velmi dlouhá, slunce pražilo, oni byli celí zpocení a měli velkou žízeň. V jednom ohybu cesty náhle spatřili nádhernou mramorovou bránu a za ní se rozkládalo náměstí, vydlážděné kusy zlata. Uprostřed něho tryskala z fontány čirá voda. Pocestný zamířil k člověku, který hlídal u vchodu.

“Dobrý den.”

“Dobrý den,” odpověděl strážce.

“Kde to jsem? Je to tu krásné.”

“Tady je nebe.”

“To je dobře, že jsme v nebi. Máme hroznou žízeň.”

“Můžete vejít a pít vodu po libosti.” A strážný ukázal na fontánu.

“Můj kůň a můj pes mají také žízeň.”

“Lituji,” řekl strážný. “Zvířata dovnitř nesmějí.”

Ten muž byl velmi zklamán, neboť žízeň ho sužovala, ale nechtěl pít sám. Poděkoval tedy strážci a šel dál. A zase šplhali dlouho do kopce, až se vyčerpáni dovlekli k místu, kde stála stará brána a za ní se táhla prašná cesta lemovaná stromy. Ve stínu jednoho stromu ležel muž. Obličej měl zakrytý kloboukem a zřejmě spal.

“Dobrý den,” řekl poutník.

Muž kývl hlavou.

“Máme hroznou žízeň, já, můj kůň a můj pes.”

“Tamhle mezi těmi kameny je pramen,” pravil ten muž a napřáhl ruku směrem ke kamenům. “Můžete se napít po libosti.”

Muž, kůň i pes šli k prameni a uhasili žízeň.

Poutník znovu poděkoval. “Přijďte, kdykoliv se vám zachce.” odpověděl muž.

“A jak se to tady vlastně jmenuje?”

“Nebe.”

“Nebe? Ale strážce u té mramorové brány mi řekl, že nebe je tam!”

“To nebylo nebe, to bylo peklo.”

Poutník byl zmaten. “Měli byste zakázat, aby tam užívali vašeho jména! Ta falešná informace určitě způsobí hrozný zmatek!”

“Ale vůbec ne! Ve skutečnosti nám prokazují velkou laskavost, protože tam zůstanou všichni, kdo jsou schopni opustit své nejlepší přátele...!”

(P. Coelho: Ďábel a slečna Chantal)